Putování osamělého poutníka

Jedním z hlavních témat práce Jana Proška je putování. Představuje (osamělé) putování krajinou jeden ze způsobů, jak se jí co nejlépe přiblížit a možná proto je právě tato obyčejná chůze konceptuálními umělci několika generací stále vyhledávána jako hlavní téma. Opět na tomto místě můžeme připomenout tzv. walks Richarda Longa či putování v extrémních podmínkách, které v sedmdesátých letech podnikal Hamish Fulton. Práce Jana Proška je deníkovým záznamem, popisem cesty, kterou vykonal a která byla pro něj – jelikož putoval sám – v jistém smyslu iniciační. Jak sám píše: „…připadal jsem si přitom skutečně jako poutník, vydávající se do neznáma; trochu mně to připomnělo také někdejší ‚tovaryše‘, kteří se pěšky vydávali na zkušenou do jim zcela neznámých měst a zemí.“ Po počátečním rozhodování, kde svoje putování vykonat (cesta na severní pól, cesta v zeleném pásu kolem bývalé „železné opony“ nakonec zvolil jako svou trasu cestu podél hranic České republiky. Vyrazil 1. března a jeho cesta měla čtyři etapy. Každou z těchto čtyř etap jednak úryvkem z deníku, který si během svého putování psal a jednak vzpomínkami a jakýmisi komentáři k situacím a zážitkům, které na cestě prožíval. Úryvek z deníku, ze třetí etapy Proškovy cesty z 8. dubna na trase Nová Bystřice – Nový Vojnýřov – Stálkov : “ Pomáhá mi dávat si na cestě určité dílčí cíle a upínat se k jejich plnění, stejně jako v životě – je to hnací motor. Zjišťuji, že potřebuji mít za čím jít. Dát si před sebe určitou hranici a tu pak zdolávat. Je jedno, jestli to bude délka ušlých kilometrů, počet dní o samotě, dokončení školy nebo vyplnění jiného těžkého úkolu… Je na každém z nás jako cestou se vydá.“ Ve svých deníkových zápiscích popisuje  různé poznatky a situace, které vyplynuly z toho, že se celý den pohyboval sám v přírodě. Zajímavá je jeho definice rituálů – věcí, které opakovaně dělal při svém čtvrtém putování. „Nevím, jestli za tak krátkou dobu (devět dní) mohou vzniknout rituály, ale v mém případě se skutečně něco jako rituály začalo objevovat. Jeden z těch nejpříjemnějších byl spojen s mým usínáním v místech na kopcích s výhledem do krajiny.“ Rituálům také věnuje závěrečnou kapitolu své práce, chápe je jako „jakýsi most k našim hlubším duševním a duchovním vrstvám, které v běžném životě nedokážeme vnímat a řídit se jimi a které nás spojují s širšími a obsažnějšími procesy okolní přírody a kosmu.“ Uvádí příklad indiánského kmenu, který má obřad ´hledání vize´, při kterém tráví mladí chlapci sami čtyři dny a čtyři noci na odlehlém místě v krajině a kde čekají na to, až jim vize napoví, co mají v životě dělat. Stejně tak jako u osamoceného putování krajinou si člověk – nezatížen rušivými vjemy okolí – dokáže lépe uvědomit sám sebe a senzitivněji vnímat přírodu. Jak píše v závěru své práce: „Díky cestě jsem měl také možnost poznat některé stránky své povahy, které bych si za normálních okolností uvědomil jen obtížně.“